2008/08/07 sobota

Budíme se do dusného dne, v nedaleké nádražní restauraci si dáváme lehkou snídani. Vlak nám jede až v jednu odpoledne a tak jdeme navštívit městečko Ilia. Stejně jako Haţeg, je i Ilia docela živé maloměsto, malebné domky i oprýskané bytovky se satelity na balkonech. Plán je přejet do Lipove, kde jsou dva hrady nedaleko od sebe, takže je reálná šance něco vidět. Nasedáme do vlaku směr Arad, ale vystupujeme na zastávce Radna, která je nedaleko Lipové. Dloufou dobu jedene víceméně rovnou krajinou a nakonec vidíme z vlaku trosky hradu, ale docela vlakem je míjíme a rychle se nám vzdaluje. Návštěvu vesnice redukujeme na návštěvu místního chrámu, kde zrovna končí svatba. David s Káťou odráží někam   návštěvu tři-hvězdičkového motelu, kde si nakonec  dáváme jídlo všichni.

Cestou k motelu míjíme dvůr kde se evidentně připravovalo ovoce ke kvašení, vzpomněl jsem si na Petra a jeho epizodu s železným sudem ... 

V 18:10 nám jede vlak do Aradu a potom v neděli ve 2h ráno dál do Budapešti. Arad je město s pěkným centrem plným hospůdek a kaváren. Je tu i spousta zajímavých domů z konce osmnáctého století. Den zakončujeme v celkem pěkně hospůdce na pivku.  

Vlak má asi půlhodinu zpozdění a tak  doufáme, že spoj v Budapešti na nás počká, ale zpoždění se natáhlo a tak vlak nepočkal, na nádraží v Budapešti čekáme asi tři hodiny na další spoj. Do Prahy přijíždíme až v půl páté. 

Z Keleti vyjíždíme na čas, jízda je ospalá a neubíhá. Cestou se kupé i chodba vlaku celkem zaplňuje. Trávím chvíli v jídelním voze s Alenkou a Petrem, neprozřetelně jsem objednal pro sebe jídlo tak nešťastně, že jsme zrovna projížděli Břeclaví kde se s námi loučila Kája. V Holešovické nádražní restauraci jsem s ostatními popil jedno pivko a s Ivou, která mi přišla naproti  vyrazil domů.

Pátek 6.8.2008

V noci nás budí několikrát psí štěkání, bylo dokonce v jeden moment slyšet hrabání hlíny jak se nám jeden pes snažil dostat do stanu, ale lehké poklepání do plachty a slovní intervence stačila ke klidu na pěknou dobu. Později se ještě ozývá štěkot a cinkání oslích zvonců, ale jinak je celkem klid. Po snídani a koupelích v ledovém potoce se vydáváme na stopa do Rau de Mari, dělíme se opět po stanech a dojíždíme s malými rozdíly a dokonce i nedaleko od sebe. Já s Jardou končíme u malého krámku a druhá polovina nedaleko nálevny, která byla za zatčkou. V nálevně si dáváme několikrát veselé kalíšky s různým pitím. Poznatek: likéry typu Arad nebo Diplomat jsou celkem slabé a nedobré, další tvrdší pití je víceméně srovnatelné s naším tuzemákem. Právě když se přesouváme k zastávce autobusu přijel mikro bus, který nás vzal do městečka Haţeg.

Haţeg je maloměsto, kde asi od roku 2005 nefunguje železnice se kterou jsme počítali. Jedna paní nám prozradila, že IC je vyprojektováno, ale nemají lidi, kteří by byly jazykové vybavení. Takže tu není IC bude snad od příštího roku. Na zahrádce na rohu náměstí si dáváme pití, jinde na náměstí pak jedma část na hambáče a druhá do pizzu. Taxíkem (za 12leu) se přesouváme do Subcetate, odkud nám jede vlak dál do Devy. Samotnému se mi moc nechce, protože přijedeme do Devy za tmy a to se mi nelíbí, ale většina je pro to abychom se posunuli. Do Devy jedeme kolem nějaké obrovské zkrachovalé továrny, nejspíše železárna nebo chemička. Zůstaly tu jen železobetonové konstrukce, jinak nic. Ty trosky jsme míjely tak 50km rychlostí tak 15minut, bylo to fakt veliké.

čtvrtek 5.8.2008

Protože začínáme docela cítit nedostatek toaletního papíru tak zkouším úspěšně vyškemral od strážců dvě role toaletního papíru. Dnes nás čeká sestup k přehradě Gura Apei, ale napřed musíme vystoupat to co jsme večer sklesali k plesu. Počasí je příjemné: zataženo a bezvětří. Z našeho tábořiště vyrážíme hodně pozdě a počasí se mění: obloha je skoro jasná a slunce je silné. Ještě před odchodem dělám několik fotek rybek pod hladinou plesa, jsou jich tu tisíce vyhřívajících se podél břehu.

Od jezera stoupáme cca 100m výškových metrů, na vrcholu potkáváme dvě Češky. Ptám se na vodu a tak, prý po cestě žádná voda není. Rozcházíme se právě když přichází bača s oslíky, nabízí nám jestli se na něj chceme posadit a vyfotit. Alenka a Káťa využijí situace a pózují naším fotoaparátům. Bača nechtěl nic, dokonce odmítl i cigarety a peníze jsme mu dávat nechtěli. Tak jsme mu poděkovali a rozešli se. Bloumáme po pastvinách plných potoků, nechápu kde ty holky vzaly že tu není voda. Když skáčeme přes třetí potok potkáváme stádo tak 30ti divokých koní. Chvilku postáváme, hladíme, necháme se olizovat atp.

Asi by bylo dobré zmínit že od plesa máme nového společníka, je jím bílí divoký pes, který nás doprovází. Naše kroky tedy směřují dál po lukách s doprovodem tuláckého psa. Někde na lukách děláme oběd a míjíme bačovu salaš, evidentně není opuštěná. Děláme několik fotek a pokračujeme dál.

Poměrně brzy začínáme klesat dolů k přehradě. Procházíme všechny vegetační pásy: louky, kosodřeviny, jehličnany, vzrostlé jehličnany, smíšený les, listnatý les. Celou cestu nás provází psí tulák, který běhá pořád nahoru a dolů. V jedné části měl mokré břicho, takže musel být až dole u vody, nechápeme, kde na to bere energii...

Středa 5.8.2008

Noc byla celkem větrná, a protože mě docela často a né zrovna šetrně budila plachta stanu jsem spal jdost neklidné. Ráno ještě trochu fouká, ale vítr se postupně utišuje. U bači  s Petrem kupuji mléko za 5leu. Hodí se do ovesných vloček a obecně je to zpestření jídelníčku. Včerejší sýr obohacujeme cibulí a salámem, což pro mě znamená velké chuťové zatraktivnění sýra. Podle toho jak sýr mizí, bych řekl že sýr chutná daleko více i ostatním. David se ptá sousedů na chleba a dostává 3/4 bochníků, odměnou dělá dárcům kávu s kardmonem.

Před polednem opouštíme tábor, plán je Bucura (2433mnm), Retezat (2482mnm) a pak dolů do údolí, tedy třetí volba . Na Bucure,  ale operativně měníme plány a pokračujeme dál směrem k přehradě Gura Apei. Takže kombinujeme variantu tři a čtyři, což znamená že kamenitá Bucura byla navíc. David se na Bucuru doslova "vysral", prý to připomínalo Boloňské špagety, nevím neviděl jsem. 

David reptá, že jsme Bucuru mohli vynechat, má pravdu, ale hůl by musel lámat nad většinou, protože jsme se tak rozhodli všichni. Nakonec jdeme tedy k přehradě se zastávkou u plesa l. Florica (2090mnm) kde potkáváme skupinku Čechů čekajících na zbytek své skupiny. Kecáme, jíme a odpočíváme. Přes sedlo Saua Judele (2370mnm) opouštíme turisticky atraktivní centrum Retezatu a pokračujme na méně frekventovaný západ pohoří.

Naším dalším místem k táboření je pleso Zanoaga (1997mnm). Opět táboříme nedaleko boudy horských strážců. Při večerní očistě v plese zajíždí Jarda po kotníky do vody v sandálcích a namáčí si i kalhoty, docela mě tím pobavil.

úterý 4.8.2008

Vstáváme a na naše poměry vyrazíme brzo, já si před snídani ještě odskočil do plesa na očistu. Po snídani stoupáme na Peleagu 2508,8mnm. Na vrcholu se zdržujeme celkem dlouho, je to asi nejfrekventovanější vrchol pohoří Retezatu. Ani samotná hora Retezat se nezdá být tak navštěvovaná jako Peleaga. Příčiny jsou asi dvě:

1. Peleaga je nejvyšší hora Retezatu,
2. hora Retezat je o kousek dál od oficiálního tábořiště. Z Peleagy se bez problému dají odesílat SMS zprávy, což je jinde v pohoří celkem nemožné.

Cestou z Peleagy nejdeme přímo do oficielního tábořiště, ale jdeme delší cestou, protože máme mraky času a nikam dál než do tábořiště nechceme dnes dojít . Na jedné zastávce jsme potkali německy mluvící rodinku, krátce jsme spolu promluvili a po jejich odchodu David mezi nás utrousil hlášku: "takovej sympatickej chlapík a tak hnusná manželka". Celkem nás to rozesmálo, protože Davidův přednes byl takový, že nikdo nepochyboval nad hloubkou té myšlenky.

Do tábořiště sestupujeme přímo,  nikoli přes kopec Custura Bucurei, protože se nám už nechce stoupat - opravdu líný den. Klesáme kolem menšího kravího stáda a divokých koní, v tábořišti za větru stavíme stany. Temné mraky naznačují, že by mohlo co nevidět začít pršet, ale obavy se ukázaly jako plané. Dokonce jsem Jardu přesvědčoval abychom nestavěli hned, ale raději 10 - 15 minut počkali, jestli nezačne pršet, a nezačlo.

Občas foukne velmi silný vítr, ale jinak je počasí v pohodě. U Chalupy horských strážců, kde jsou lavice, stoly a malé závětří děláme oběd, dneska jsme nic neušli (vzdušnou čarou podle mapy 2km), ale únava je na některých z nás hodně znát. Pořád přemýšlíme jakou variantu dál zvolit, doufám že se do večera rozhodneme. Máme varianty čtyři

pondělí 3.8.2008

Docela dlouho se ráno balíme. Jarda nalézá u Davida a Kačky ve stanu polo-vypitou láhev whiskey. Petr, nevím proč, si neustále myslí, že jsem jí ubral na oběmu já s Jardou. V balení nás zastihla skupinka mlaďochů se kterýmy jsme vyobchodovali sušené mléko za uzenou slaninu. Vena s Petrem šli doplnit pro vodu a krátce poté se pokračujeme dál. Byli divný, prý na otázku co studují nějak nechtěli odpovědět (snad matfyz) a navíc neměli kořalku.

Před druhou nejvyšší horou Păpusou dáváme krátkou přestávku. Já s Jardou potkávané početnou skupinku cechu, jeli s nějakou cestovkou co je převáží po Rumunsku cca 3,5kc za týden. Pak míjíme svižné poláky a dále naším směrem jdoucí skupinu žíznivých rumunů, kteří podle nás zemřeli cestou na totální vyžíznění.

Nejvyšší Păpusa nám dala docela zabrat a tak jsme na tu další horu dál nešli. David dostal při stoupání krizi, pořád se ještě nezregeneroval. Sedíme v sedle mezi Păpusou a Peleagou, děláme oběd a plánujeme přespání nad plesem lacul Peleaga. Tábořit jsme nešli hned, protože z našich setkání po cestě s dalšími skupinami vyplynulo, že po těchto částech hor se pohybují strážci co rozdávají pokuty. Whiskey už skoro není. Skoro všichni až na Vénu a Petra se šli okoupat do pleasa, kromě nás tu je ještě několik dalších stanů. Po koupeli vidíme velkého bílého psa, který jen tak prochází a bloumá, sám jsem ho neviděl, ale prý byl velký.

neděle 2.8.2008

Hned ráno zjišťujeme, že Jarda vzal závětří na vařič, bombu, ale vařič jsem měl vzít já. No budiž, zachraňuje nás Alenka co má taky Camping Gas, Petr se děsí když rozšroubovávám jejich vařič, prý to nejde, že je narážecí, ale ten vařič mám už mnoho let vím že to není pravda.

Po snídani pokračujeme v nástuúpu, cestou se zastavujeme na borůvkách, překračujeme potoky. Asi tak po hodině a několikátém odboční na křižovatkách v mapě moc neznačných najednou cesta končí. Stoupáme tedy přímo nahoru lesem k další cestě, která taky záhy končí. Tyto cesty byly využívány nejspíš k těžbě dřeva, takže končí v lese bez náznaku pokračovaní. Podle odpadků tu pohozených jsme tu neskončili první. Jardovi začínají odcházet na jeho krosně Husky různé přesky, je to úplně nová krosna za neuvěřitelné dva tisíce korun a k tomu dostal ještě teleskopické hůlky Husky.

Začíná celkem silně pršet, Jarda prohlašuje, že jestli bude pršet celý den tak jde dolů, naštěstí asi po hodě přestává, ale i tak nám déšť trochu naboural morál. Hned po dešti si dáváme lehký oběd spojený se sušením mokrých věcí, který morálku zase vrací k normálu. Docela mi čvachtá, protože jsem nechal vodu stékat po lítkách rovnou do bot - takže poučení pro příště pláštěnku jen s dlouhýma nohavicema nebo návleky.

Náš první vrchol na nás čeká v 2282mnm a jmenuje se Vf. Lazãrului, odkud pokračuje po vrstevnici dál. Cestou se pomalu začínáme koukat po místu k přespání, nakonec se dokonce kousek vracíme, protože hodina pokročila a vyhlídka do předu moc atraktivních míst nenabízela. Parkujeme v cca 2250mnm v mírném závětří na začátku malého hřebínku pod Vf. Gruniu. Jarda s Davidem šli doplnit zásoby vody do nedalekého pramene. Večer ucucáváme s Jardou ve stanu Petrovu whiskey - je to od nás nehezké, ale dobré.

Pátek 1.8.2008

Začínáme v Holešovické nádražní restauraci při pivku se skoro všichni scházíme. Náš vlak má na odjezdu 30 minut zpoždění, dokupujeme zásoby pivka na cestu, kecáme a čekáme. Stejný program, tedy jíst pít a kecat nás čeká až do Budapešti, kde kolem půlnoci přesedáme na vlak do Simerie.

Sobota 2.8.2008

Brzy ráno na Maďarsko - Rumunské hranici náš vlak zastavila pasová kontrola a okolo sedmé ráno jsme s Simerii. Pozoruhodné je, že na jízdním řádu, který má Alenka vytištěný, je příjezd v našem tedy středo evropském letním čase a odjezd v rumunském čase (SELC +1) - jeden jízdní řád a dva typy časů, bez nějakého upozornění, na přestup tedy nemáme hodinu a dvacet minut, ale jen dvacet minut. Petr zjišťuje při koupi kávy kurz k euru je 3.33, tedy necelých 7-8 Kč za 1 leu (RON).

Ze Simerie jedeme do Petrosani, to je nejzašší místo kam šel koupit lístek v mezinárodní pokladně. V Petrosani si kupujeme lístek do Lupeni, kde další vlak končí. Na nádraží ochutnáváme první místní pivo (cena kolem 2.5leu), David s Kačkou vaří kávu s kardamonem, kterou nikdo z nás ostatních ještě nepil. Vlakem z Lupeni se pomalu projíždíme chudou krajinou, která je plná skvotů a opuštěných průmyslových objektů. Vjeli jsme do nějakého městečka a někoho napadlo se zeptal jestli to je Lupeni a dostal kladnou odpověď a všichni začali čile vyskakovat z vlaku někde na mezi i když jsme měli jet až na konečnou. Přes moje námitky všichni skutečně vystoupili, což jsem zjistil až v době kdy už všichni byli venku. Už mi bylo jasné že vyskočit nestačím a tak jsem to ani nezkoušel, skupině jsem ujel na další mez kde vlak stavěl, vystupují u mostu nad říčkou "raul Juil de Vést" (689mnm).Přes mobil jsem s Jardou domluvil, že se sejdeme na hlavním nádraží v Lupeni, který jsem bez problémů došel už pěšky.

Je nás celkem sedm: Alenka, Kája, Katka, David, Jarda, Petr a Vena (já). Vyrážíme vlakem z Prahy Holešovic do Rumunskeho Lupeni, odkud se přesouváme dál místní dopravou až pod hory.

Samotný přechod trval čtyři dni, a protože jsme pomalá skupina tak vynecháváme další  cíle jako je přechod Munţii Ţarculu.